Cesty na kole

Než jsem se poprvé vydal naložen bagáží na cestu, uběhlo dost času od doby kdy jsem prvně jel na kole.
Na kole mě naučil jezdit taťka s mamkou asi v 5ti letech. Pamatuji si jak se mnou pilně trénovali. S tátou jsme docela často jezdívali na výlety a ani na letní dovolené nesmělo kolo chybět. Další důležitý bod nastal, když jsem začal chodit na gymnasium. Tam jsem se seznámil s Pavlem Škodou alias „Pájou“. A další prázdniny jsem s nim, jeho tátou a dalšíma asi 10ti klukama jeli jezdit na kole po Českém ráji. Spávali jsme pod širákem, trasu jsem plánovali ze dne na den. Byly to krásné zážitky. Takto jsem s nimi jezdil asi další 3 roky. Tímto chci moc poděkovat Pavlovi a hlavně jeho tátovi, že mě brali sebou.
Další zlom nastal, když jsem přešel na průmyslovku. Přišel jsem do třídy super lidí a jedním z nich je Franta Jungmann. Nejenže bydlíme kousek ode sebe, ale hlavně je to biker se vším všudy (-:. Začali jsem spolu jezdit na kole téměř denně.
Pak přišli prázdniny a mě se splnil můj velký sen. S Pájou jsem vyjeli na 14 dní na kola do Švýcarska. Také jsem začal chodit se Zuzkou, která to se mnou vydržela dodnes. Nejenže kvůli mně začala také jezdit na kole, ale navíc o rok později jsme se vydali z Prahy do Vídně a zpět na kole.
Zatím největší akce, kterou jsme podnikli se uskutečnila v létě 2004. S Pájou a Frantou jsme vyrazili na měsíc na cestu po Alpách.
Na léto 2005 jsem nic neplánoval. Asi tak v květnu z čista jasna přišel Martin (Zuzky bratr) a ptal se jestli nechceme s nim a Vaškem jet do Norska. Tak jsme s Frantou jeli... a bylo to supr. Spojili jsme cestování na kole s dopravou na místo a zpět letadlem. Jeli jsme z Osla cestou Peera Gynta do Lilehammeru, dále Trolí stezkou k oceánu a přes města Molde, Alesund, Kristiansund až do Tronheimu.
Léto 2006 jsme zopakovali povedené schéma z minulého roku (tj. dopravu na místo letadlem). Tentokrát jsme zvolili teplý jih Evropy. Letěli jsme do Mardidu, z něj na kole přes Segovii, Pamplonu do San Sebastianu k Atlantiku. Dále přes Pyreneje (víceméně obě letošní etapy TdF v Pyrenejích) do Andorry. Z Andorry přes města jako Carcassonne a Avignon na horu Mt Ventoux a dále do Nice a odtud zpět letadlem. Tuto expedici jsme nazvali TransPyreneje 2006.
V roce 2007 jsme zavítali (opět osvědčeným způsobem) do Turecka. Nádherná země, otevření lidé, ale také spalující slunce a ne vždy potrava která dokáže bez újmy projít trávicím traktem středoevropana. Rok 2008 byl ve znamení dohnání Alpský restů z minulých let. Krásných 16 dnů strávených v Dolomitech jsme si náramně užili.
Po civilizované Evropě nás to opět táhlo do “divočiny”. A v Maroku jsme dostali co jsme chtěli. Drsné hory, krásná příroda, smrad ve městech, žebrání, špína, levné ceny. To vše bylo Maroko 2009.