Švýcarsko 2001 | Cesty na kole

← Zpět do The Vault

Moje vůbec první kolní cesta v zahraničí a první zdolaný horský průsmyk. Bylo mi čersvě 18, tak jsme s kamarádem vyrazili. O kousek níže je popis cesty, tak jak jsem ji viděl já.

Kdy	28.7. - 9.8.2001
Kolik	983 km
Účastníci	Pája, Mišák
Přejeté průsmyky	Engleberg (1050), Passo del San Gottardo (2108), Simplonpass (2006), Grimselpass (2165), Brünigpass (1008)
Trasa	GoogleEarth mapa (kmz)
Odkazy	(galerie nedostupná)
Odkazy jinam	Interaktivní cyklistická mapa Švýcarska, Seznam Švýcarských cyklotras, Jungfrau region

Příprava

Již jako malý, ne že bych byl teď o něco starší, jsem snil a tom, jak přejedu Alpy na jízdním kole. Několikrát jsem přemlouval tátu a tetu Elišku, aby mě pustili, ale pořád ne a ne. Moc let mi nebylo a také jsem chtěl jet sám, a to nebylo moc dobré. Zmínil jsem se o mém "snu" mému nejlepšímu kamarádovi a ten řekl, že do toho půjde taky. Tak jsme společně začali plánovat, až minulé prázdniny (léto 2001) nám oběma bylo 18 a mohli jsme se s Pavlem vydat na cestu. Plán byl jasný! Nejspíš vlakem dojet do Švýcarska, přejet na kole Alpy ze severu na jih a obráceně a pak se nějak dostat domů. Nevyjeli jsme z Prahy, ačkoli z ní oba jsme, ale ze Šumavy, kde byla teta Eliška na dovolené a já s tátou a sestrou také. Ke konci pobytu za námi přijel i Pája, tak říkám Pavlovi, a druhý den jsme naložili kola na střechu a hurá "kurz Švýcarsko". Cestou jsme se vykoupali v Bodamském jezeře a naše prázdninové zážitky začaly.

Z Baselu do Luzernu

Do Lampenbergu, kde bydlí teta Eliška jsme přijeli k večeru. Hned jsme si šli připravit spaní a uložit se, abychom nabírali síly na zítřek. Spát jsme šli opravdu brzy, už jen kvůli tomu, že v této malé vesničce u Bázlu dávají lišky dobrou noc. Ráno jsme vstali dřív, tak kolem sedmé, a začali jsme nabalovat věci na kola. Nejprve se zdálo, že se tolik věcí nemůže na kolo nikdy vejít, ale když jsme měli na kole přidělán stan, spacáky, náhradní oblečení a všechny další maličkosti, viděli jsme, že i na jídlo nám zbylo nějaké místo. Na cestu jsme se vydali kolem desáté. Plní sil a optimismu jsme zvolili obtížnější cestu přes kopečky. Tento den jsme ujeli přes 110 km a dojeli jsme, až do Lucernu za tátovou sestrou, úplně mrtví. Odměna, že jsme dojeli až sem, byla teplá koupel, pořádné jídlo a měkoučká postel.
Další dny jsme odpočívali, jezdili jsme se projíždět na kole (bez věcí, to byla nádhera) a také si udělali jeden větší výlet do Engelbergu. Je to malé městečko ve výšce 1000 metrů nad mořem. Většinu cesty jsem jeli po cyklistických trasách vedoucí podél silnice nebo lesem a ne, jak je u nás zvykem, po silnici. Tento výlet byl pro nás malý trénink na to, co nás čekalo. V Lucernu jsme strávili již 3. dny. Byli jsme zase plni sil, a tak jsme opět sbalili své věci. Tentokrát to šlo lépe, už jsme měli natrénováno z minula. A tak další den jsme se vydali na opravdovou cestu.

Alpy - přes Gotthard do Itálie

Vyjeli jsem poměrně brzy, dokud bylo chladno. Během necelých 3 hodin jsem objeli jezero u Lucernu a čekalo nás pro tento den asi ještě tak 50 km cesty. Nevěděli jsem kolik přesně, protože kde budeme spát jsem neměli naplánováno. To byla celkem škoda, protože každé ráno nás trápilo, kde budeme v noci spát. Ve 3 hodiny odpoledne jsme dojeli pod Gothardský průsmyk. Kupodivu jsem měli plno sil a tak jsme se vydali směrem vzhůru, přes Alpy.

Jen mě děsila informační tabulka, na které se psalo : " Stoupání o 1500 m na 20 km." Dojeli jsme do Andermattu a pomalu se chystalo k bouřce. Měli jsme štěstí, byl tam krásný kemp. Kancelář tohoto kempu byla na druhé straně silnice, tak jsem ani nic neplatili.

Sotva jsme postavili náš maličký stan, začala bouřka, kterou jsem snad ještě nezažil. Naštěstí trvala jen půl hodiny, my mohli opět vylézt ze stanu, uvařili jsme si polévku a šli spát. Přeci jen nás čekal ještě pěkný kus cesty.
Vstávali jsme už v 6 hodin a docela nás překvapilo, že jsme nebyli sami, kdo takhle brzy šel přivítat další nový den. Nasnídali jsme se, usedli do našich sedel a hurá přes, snad nejznámější Švýcarský průsmyk, Gothradský průsmyk. Nahoře bylo pěkná mlha a asi jen 8 stupňů. Po vrcholovém fotu, jsme usoudili, že není špatný nápad se jít občerstvit do restaurace. V ní jsme si dali teplý čaj, pěkně jsem se zas ohřáli a napsali zprávy domů o našem přežití. Po hodině jsem vylezli celý natěšený na "slunnou Itálii." Čekalo nás 60 km cesty pořád jen z kopce dolů. Byla to nádherná cesta. Dojeli jsem až kousek za Bellinzonu a tam přespali pod mostem, protože opět nás zastihla pěkná bouřka. Ale tentokrát trvala celou noc.
Se vstáváním jsme moc nepospíchali, ale nakonec nás hlad donutil vstát. Nasnídali jsem se a jeli zpátky do Bellinzony. Byla zrovna sobota, takže město bylo plné trhů. U jednoho stánku jsem si koupili domácí bagety, marmeládu a chléb na neděli. Také jsem si prohlédli město a zamířili k jezeru Lago Maggiore. V něm jsem se vykoupali a mezi tím na břehu sušili mokré věci z noci. Byl to takový odpočinkový den, jeli jsem se ještě podívat do Locarna a Ascony. Měli jsem spoustu času, tak jsem si řekli, že pomalu pojedeme k italským hranicím a budeme hledat místo na přenocování.

Alpy - Přes Simplon pass zpět do Švýcarska

Cesta vedla malým průsmykem. Krajina byla nádherná, ale místo na přespání žádné v dohledu. Pomalu se začalo smrákat, poprchávat a my se neustále blížili k hranicím. V předposlední vesničce, tedy spíš to byla jen stanice lanovky a vláčku s "krásnou čekárnou", jsem konečně něco našli. Běžel jsem se tam podívat a z mého dojmu jsme usoudili, že lepší místo nenajdeme a že bychom měli máknout než to zabere někdo stejně unavený jako my. Vlak jezdil každou třičtvtě-hodinu až do 22 hodiny. Tak jsem si uvařili na vařiči polévku a začali jsem se chystat do našich spacáků. Byl to vlastně rodinný domek kde v horním patře žil správce stanice a dole se prodávaly jízdenky a byla tam právě ta čekárna. Po odjezdu posledního vlaku jsme již byli připraveni ulehnout, abychom ráno vstali dřív než přijede první vláček. V tom přišel správce dolů, který o nás do té doby nevěděl, aby zavřel dveře a okenice. Jak nás uviděl, otočil se a šel zpátky. Vyběhl jsme za ním a německy ne něj volám: "promiňte, promiňte", nejdříve dělal že neslyší, ale pak se otočil. Zeptal jsem se, jestli mu nebude vadit když v čekárně přespíme. Chvilku se na nás koukal, pak si přejel rukou přes oči a řek: "Nic jsem neviděl, ale buďte tu potichu". Poděkovali jsme a byli šťastni, že se vyspíme v suchu. Už jsme byli skoro zalezlí ve spacácích a uslyšeli jsme ránu jako by něco spadlo. Kouknul jsem na Páju, ten se smál a v tom mi říkal: "Teď tu byl, položil nám támhletu láhev vína na okno a ukázal mi že ji máme vypít". Jelikož Pája nepije žádný alkohol, tak se mi tuto noc spalo opravdu výborně. Ráno jsme vstali, napsali mu děkovný dopis a jeli směr vesnička Camedo a italské hranice. razitko

Na nich jsem si zkoušel německy říci o razítko, ale moc jsem neuspěl. Pořád mluvili něco italsky a pak ať mluvíme anglicky. Tak nastoupil Pája s angličtinou. Nejen že jsme nedostali do Pasu razítko, ale ještě nás málem chtěli poslat zpátky, ať jedem přes Gotthard a ne Simplonpass, který je zavřený. Důrazně jsem jim vysvětlili, že z Gotthardu jsem přijeli a už nikdy více tam nepojedeme. Zkonstatovali jsem že to tedy zkusíme a vydali jsme se do Itálie. Počasí bylo nádherné, cesta krásně ubíhala, až do města Domodossola, kde jsem začali pěkně bloudit. Snad všechny cesty odtamtud vedli na dálnici a po ní do Milána, přesně na opačnou stranu než jsme potřebovali. Nakonec, asi po dvou hodinách, jsme se z města vymotali a zamířily zpět do Švýcarska přesněji k Simplonpassu. Cestou nám pár cyklistů říkalo, ať jedem zpátky, že je tento průsmyk zavřený, ale raději jsme to ignorovali. Tak kolem poledne jsme dojeli do poslední italské vesničky před Švýcarskem Iselle a tam opravdu byla policie a stály kolony aut. Pod průsmykem vedl také železniční tunel, ale pro jednoho člověka cesta stála v přepočtu přes 2500 Kč, tak jsme se jeli kouknout směrem k hranicím. Tam nám řekli, že v horách spadla kamenná lavina, ale že tak ve 4 hodiny odpoledne průsmyk otevřou. Rozhodly jsme se počkat. Mezitím jsem se naobědvali a pořádně odpočinuli. Také tam s Pájou udělal nějaký italský novinář interview a vyfotil si nás. Průsmyk otevřeli asi o hodinu dříve a my se vydali na cestu. V hraniční vesničce Gondo jsme si asi pět minut popovídali s pánem od hraniční policie a ten nám dal za odměnu razítko do pasu. "Nadopovali" jsem se energetickými nápoji a poté šlapali pořád jen nahoru. Cestou jsme byli svědky dopravní nehody, kdy motorkář naboural do auta jedoucího nahoru a pěkně se proletěl vzduchem. Jinak cesta nahoru byla docela v pohodě. Tam jsme si po vrcholovém fotu koupili zmrsku a chvilku odpočívali. Řekli jsme si, že v Brigu (velké město pod tímto průsmykem) půjdeme do kempu, ten si zaplatíme, abychom se tam v klidu vyspali a také hlavně umyli.

Cesta dolů z průsmyku byla ta nejnádhernější, kterou jsme zažili, bylo krásně a ta nádherná krajina…., to nemělo chybu. Přespali jsme v kempu přesně tak jak jsme chtěli.

Grimselpass

Probudili jsme se do krásného dne, tedy tak to ráno vypadalo. Nasnídali jsme se v supermarketu a po mírném bloudění se vydali na cestu. Pozvolna jsme opět stoupali k poslednímu průsmyku, který nás na naší cestě čekal, Grimselpass. Prvních 60 km jsme jeli vedle silnice po prašné cyklostezce. Pája cestou píchnul, ale kolo jsme vyměnili velice rychle. Sem tam také trochu poprchávalo. Dojeli jsme do místa zvaná Gletch (asi malá vesnička). Je to místo 1759 metrů nad mořem vysoko, kde na sebe navazují 2 průsmyky. A tady se rozpršelo pořádně. Byl tam sice hotel, kde se dalo přespat, ale vydali jsme se na cestu. Šlapalo se docela ztěžka, také se mi zadřel šlapkový pedál, ale po várce vtipů, které jsme si cestou povídali, jsme se dostali nahoru. Asi 200 metrů před námi jel kluk (přesně 24 letý), který když dojel nahoru, tak radostí zařval. Zařval jsem také a on se otočil….no aspoň jsme se zasmáli. Nahoře byl hotel ve kterém byl on a nás nenapadlo také nic jiného, než tam jít na horký čaj také. Nejdříve jsme si sedli s Pájou sami ke stolu, po chvilce na nás mávnul ať jdeme k němu. Jmenoval se Mann a byl velice kamarádský, skvěle jsme si povídali (uměl asi 5 řečí, bohužel ne česky :). Vyprávěli jsme mu odkud jsme, kam jedem a tak… . Venku stále lilo jak z konve. V hotelu se dalo přespat za 30 franků na noc. To se nám zdálo docela hodně, tak jsme se po občerstvení vydali na cestu. On říkal, že ještě chvilku posedí a pak pojede také. Kousky oblečení, které na nás do té doby byly suché, už suché nebyli. Byli jsme promočení až na kost a skoro všechny naše věci také. Počkali jsme na něj a domluvili se, že půjdeme spát někam do tepla. Poradil nám, že nejlevnější jsou ubytovny pro mladé. Jedna taková zrovna v Meiringen byla. Nocleh se snídaní stál také 30 franků, ale v tu chvíli jsme byli moc rádi, že jsme v suchu a teple. Povídali jsme si s ním celý večer a pak úplně mrtví padli do postelí.

okolo Eiger, Mönch a Jungfrau přes Luzern až k Baselu

Probudili jsme se do krásného nového dne, zabalili jsme si již skoro suché věci a pokračovali jsme dál v naší cestě. S Yannem jsme jeli asi ještě 30 km. Poobědvali jsme s ním a nabídl nám, že cestou se u něj můžeme v Bernu zastavit a přespat. Rozloučili jsme se a každý jsme se vydali svoji cestou. On jel domů do Bernu a já s Pájou kouknout se na ty snad nejkrásnější švýcarské hory a to na Eiger, Mönch a Jungfrau. Počasí nám opravdu vyšlo. Také jsme se byli kouknout ve vodopádech ve skále. Já jsem tam byl již předtím s tetou Eliškou a moc jsme mu je chtěl ukázat. Stíhali jsme to vše jen tak, tak. Domluvili jsme se ze strejdou z Lucernu, že přijede zítra do Meiringen a přivezou nám s tetou jídlo. Spali jsme kousek za Interlaken, směrem na Bern, u řeky. Noc byla opravdu zajímavá, ale nějak jsme ji přečkali. Také to byla jediná noc, kdy nepršelo, ale za to pak pršelo celý den.
Brzy ráno jsme vstali a bez snídaně jeli zpátky do Meiringen. Chtěli jsme to vzít zkratkou, ale nakonec to byla pěkná prodlužka (jako vždy). Jeli jsme těsně kolem jezera po turistické cestě a bylo to fakt maso. Do Meiringen jsme přijeli asi o dvě hodiny později než jsme byli domluveni, byli jsme úplně promočeni a měli jsme chuť s tím praštit! Občerstvili jsme se a jelikož všechny naše věci byli úplně promočeny, rozhodli jsme se jet nejkratší cestou do Lucernu. Tam jsme vše usušili a další den jeli už starou známou cestou zpátky k tetě Elišce do Lampenbergu. Tam jsme po 110 kilometrech a celém dni dojeli. To že jsme byli unaveni jsme vůbec nevnímali, vnímali jsme jen ten krásný pocit z vyplněného snu. Cesta nám trvala 13 dní včetně dnů u tety Jany v Lucernu a ujeli jsme přes Alpy 983 km a odnesli jsme si spoustu krasných nezapomenutelných zážitků.